Epizoda sedmnáctá - Nové boty

Už je to tak, dovolená v Klokočských skalách byla poslední štace pro mé, snad tucet let staré, běhací boty.
Asi nenuesly to zjištění, že svět není jen rovina, jako v Klánovicích. A protože do zimních Martenek se mi v létě nechce, nezbývalo než poprosit Blanku, která o běhání ví všechno, aby mi pomohla s výběrem nových bot.
Sraz máme v cukrárně v pasáži Světozor. Stíhám ještě boruvkový koktejl a kávu. Blanka nechce nic, nemají tu nic z masa.
První obchod. Mířím k regálu s botami, které mi připadají vhodné. Černá nebo decentní šedá. Ale Blanka mě ihned uvádí zpět do reality. Regál, který hyří barvami tak, že by to naštvalo všechny amazonské papoušky, je ten náš. Prosazuji si svou a zkouším si boty z černošedé zóny. Ale musím uznat, že se v nich moc dobře neběhá. Zkouším zelené a potom jasně rudé. Jsou o poznání příjemější, ale přesto to není ono. Moje nohy jsou pro ně moc široké. Začíná mě to bavit, ale Blanka radí změnit lokál. Opouštíme tři pruhy a míříme do pasáže Myslbek. Začínám si pomalu zvykat na zvlášní atmosféru obchodů se sportovními potřebami. Oproti kavárnám a cukrárnám je to dost jiné prostředí.
Ujímá se nás opět mladý a sympatický prodavač. S usměvem odpovídá na mé všetečné dotazy. Zajímá mě podivný přístroj. Vypadá jako kříženec váhy a scaneru. O pět minut později už stojím bos na skleněné desce a jsou mi sejmuty otisky nohou. Verdikt je vysoká klenba a nedostatečná pronace. Doporučeny jsou mi boty s gelovým odpružením. Proč ne.
Jenže nejsou ani tyrkysové, ani svítivě růžové. Ne. Jsou černo-bílo-zlaté. Zalapám po dechu a snažím se udržet kamenou tvář. Nakonec, v lese běhám sám a bláto je mocný čaroděj dobroděj. A kdyby náhodou kluci z kapely chtěli začít hrát glam rock revival, budu už mít základ kostýmu. Obouvám je s rozpaky, ale nohy si zavrní blahem. Tedy levá. Prava trochu brblá. Zkoušíme různé velikosti. Dokonce dobrovolně pobíhám po obchodě. Při třetím běhu se už ani necítím divně. Asi je to pravda. Běhání vás změní. . .
Odcházime s krabicí a jdeme uspěšný lov spláchnout točeným pivem.
Doma hrdě ukazuji boty Gábině, své ženě. Vyprskne smíchy. Další komentář je láskyplný, ale čistě soukromý.
 Dobrá, zkusím to ještě ráno u dcery. "Viktorko, jak se ti líbí tátovi nové botičky?" "Nelíbí, nemají žádnou červenou barvičku!"
Botičky mají za sebou už třetí běh a nohy si v nich lebedí. A díky bouřkám mají za sebou i svůj první bahení křest.
A zítra poběžím zase!

epizoda šestnáctá - nepíšu ale běhám

Je to tak. Pořád čekám, co veselého mě při tom běhu napadne. Ale můzy libají někoho jiného. Nevadí. V lese je krásně a běhání mi jde pokažde o trošku líp. Kilák se mi zatím podaří pokaždé. Poslední dvě běhání jsem ho uběhnul dvakrát. Na začátku a na konci. Nohy bolí, ale tak akorát.
Blíži se týden dovolené a tam budou kolem samé kopce. To bude další výzva. Nebo spíš očistec ... Když to neuběhnu, tak aspoň vezmu foťák a udělám další fotky. Aby tu bylo alespoň něco ke koukání, když zatím není co číst.

Abych nebyl k těm můzám nespravedlivý. Celá pravda je, že všechen volný čas teď věnuji přípravě nových webových stránek. Zatím je hotový jen malý zárodek, ale doufám že brzo budou hotové a funkční v celé kráse. Pokud máte zájem o nahlédnutí pod pokličku tak tady : http://www.fotoportrety.info
Promýšlím je i při tom běhání.
A zítra poběžím zase.


Trocha těch grafů:


středa, 8. června 2011 6:21:02
Time: 00:45:32.89
Distance: 6.16 km
Average speed: 8.11 km/h

Route URL: http://kineticurl.com/uu6f1l
Tiny URL: http://tinyurl.com/3kopan5



pátek, 10. června 2011 6:51:12
Time: 00:35:13.03
Distance: 5.06 km
Average speed: 8.62 km/h

Route URL: http://kineticurl.com/l3a3j9
Tiny URL: http://tinyurl.com/3ldo6j8

neděle, 12. června 2011 8:16:38

Time: 00:24:51.08

Distance: 3.63 km

Average speed: 8.75 km/h

Route URL: http://kineticurl.com/8liott

Tiny URL: http://tinyurl.com/3n72xah

ondělí, 13. června 2011 7:47:16

Time: 00:44:10.35

Distance: 6.23 km

Average speed: 8.46 km/h

Route URL: http://kineticurl.com/9p6-5e

Tiny URL: http://tinyurl.com/6c3xskp

středa, 15. června 2011 7:26:34

Time: 00:44:16.32

Distance: 6.31 km

Average speed: 8.55 km/h

Route URL: http://kineticurl.com/vcid7x

Tiny URL: http://tinyurl.com/3thukl6

neděle, 19. června 2011 8:19:37

Time: 00:41:01.21

Distance: 6.21 km

Average speed: 9.08 km/h

Route URL: http://kineticurl.com/dlg1c8

Tiny URL: http://tinyurl.com/3rjpkwx

Epizoda patnáctá - kilák

Mám ho!

Celý minulý týden jsem se k němu přibližoval. V sobotu mi chybělo jen pár desítek metrů. Dnes se mi to povedlo.
Poprvé v životě jsem uběhnul celý kilometr v kuse.
Opravdu poprvé, protože z tělocviku jsem byl osvobozen už od páté třídy. A na vojně jsem měl "schopen s omezením C", což mimo jiné znamenalo bez rozcviček.
Pro přesnost uvádím, že jsem tu vzdálenost něměřil pásmem, ale je to od rozcestníku k rozcestníku. Věřím že Svaz Turistů to bude mít změřené alespoň přibližně správně. Ano, naprosto bezvýznamná událost pro lidstvo, ale pro mne osobně to je krok do oblasti scifi.
Ale aby té euforie nebylo zase tolik. V sobotu jsem byl u kamaráda. Pozval nás i s dětma na zahradní grilování. Tomáš mě přivítal slovy:" podívejte, už i Eda má pěknou vanu!"
A pak že kamarádi nepomůžou s motivací!

dnešní trasa

sobotní trasa

čtvrteční trasa

pondělní trasa

Epizoda čtrnáctá - co týden dal a vzal

Minulý týden jsem doháněl, co jsem díky rýmě a následkům samoléčby promeškal. Den není nafukovací a tak jsem obětoval psaní blogu. S běháním jsem začal v sobotu. Moc se mi sice nechtělo, ale jak jsem zaslechl ten vnitřní hlásek : " můžeš běžet zítra,  nic se nestane" ,bylo jasné, že musím popadnout boty a běžet. Začal jsem kratší trasou a během týdne postupně přidával. Vynechal jsem akorat pátek, když byl slejvák. Respektive, posunul jsem to o den. Čtrnáct dnů s rýmou stačilo, dalších čtrnáct už děkuji, nechci.

 

Mám pocit, že se to stále trochu zlepšuje. Snažím se běhat pomaleji, ale delší úseky. Pokud tomu grafu z Kineticu rozumím správně, tak se to daří. 

Další důkaz blahodárného vlivu běhání na tělo i duši se udál při pondělním běhu. Když jsem si před domem vyndaval z kapes rukavice, koukám, obě jsou pravé. Před měsícem by určitě byly obě levé! 

Několikrát jsem tu zmínil své boty. Většina pravých běžců by je na nohy nikdy neobula. A je pravda, že nejsou nejlehčí. Ale do lesního bahna jsou nejlepší. Doma je stačí otřít hadrem, natřít voskem a přeleštit. Za minutu hotovo. A co v nich běhám, mě koleno ani kosti nebolí. Takže tím definitivně vyhráli nad sportovními NIke. 

Zítra ráno v nich poběžím zase.

Epizoda třináctá - náhradní program

Pondělní ráno. Nos a pusa sice trochu splaskla, ale pořád vypadám jako kdybych potkal Arťuchina.
S rýmou a kašlem to taky není moc lepší. Ale sluníčko za oknem láká a tělo se potřebuje pohnout.
Obouvám Marteny a na krk věším Nikona.
Zvu vás na procházku po lese, kde běhám:

Epizoda dvanáctá - slepá ulička

Dvě noci na vyléčení rýmy nestačí. A ještě se k rýmě přidal kašel. Ráno mi není moc dobře. Stejně nedokážu myšlenku na běh zavrhnout. Rozum se sice brání, ale nějaký neznámý hlas mi našeptává: "to zvládneš, alespoň se vypotíš a bude ti líp!" "Dobrá, tak po rozcvičce se rozhodnu!" Vím, že to není dobrý nápad. Pozoruji, jak se oblékám do běhacího oblečení, obouvám Martreny a vychazím před dům. Jako by mne ovládla nějaká síla, kterou jsem doposud neznal.

Chůze jde bez problémů, běh volím nejpomalejší možný. Pocity mám smíšené. Nohy unavené. Po pár set metrech je mi jasné, že musím zkrátit trasu. U pahorku otáčim a vracím se. Zpáteční úsek už moc neběžím, jen když je mi chladno, abych udržel teplotu. Nakonec to nebylo tak strašné, ale otočku jsem měl udělat dřív.

Dnes už vím, že běh jako léčebná metoda rýmy je slepá ulička. Následující den jsem si to ještě dále zkomplikoval kombinací Pinosolu a Borozanu. Nějak se spolu setkali a následek je, že mám oteklý celý horní ret a nos, že by i Cyrano zbledl závistí. Pokorně se vracím ke konzervativním metodám léčby.
Čaj, med, pocení pod peřinou.

Tentokrát mě běh naštěstí nezabil, ale o posílení se taky mluvit nedá. Sobotní běh pokorně vypouštím. Zítra už by mohlo být lépe, ale dokud nebude vše doléčeno, žadný běh neplánuju.

Až se uzdravím, poběžím zase. Už se těším.

trasa

Epizoda jedenáctá - dloubák

Úterý, Viktorka nás budí po páté. Vstávám, utěším ji. Rychle usne. Vařím si čaj. Pokouším se rozhýbat.
Běžet nebo neběžet? Rýmička si přeskočila i na mě. Dusím se, smrkám, ale nakonec se obouvám a jdu. Co mě nezabije, to mě posílí.
Rozběhnutí celkem jde, daří se mi i dýchat nosem. Chvíli. Chůze.
Stanovuji hygienické pravidlo. Levá rukavice je kapesník, pravá ručník na čelo. Škodolibé zklamu. Nespletl jsem se.
Pahorek je opět výzva, kterou přijímám. Mám radost, že běžím i s tou rýmičkou. Ještě před měsícem bych spekuloval, zda s ní nezůstat v teple pod peřinou. Dneska s ní vyběhnu! Pravda, odpoledne a večer mi to vrátí. Ale protiúder heřmánkouvou párou ji zatlačil do kouta. A dusím ji Pinosolem a Calvadosem. Víc jak dva dny to nemůže vydržet.
Otočka, pohled na Kinetic. Nejlepší mezičas, co se mi povedl. Dobrá. Už jsem se taky chytil. Měřím si čas, porovnávám. Chci se zlepšit. Asi je to normální. Baví mě to.
Přez "Velké Bláto" běžim a skáču v pohodě. Skoro euforie. Pýcha předchází pád.
Ostrý dloubák pod pravým žebrem. Zpomaluji, musím skoro zastavit. Snažím se pomalu dýchat, ale nejde mi to. Po pár metrech je to už snesitelné. Pokorně jdu, běh nepokouším.
Cíl se mi zase vzdaluje. Co je cíl? Je to touha vyslovená nahlas? Dokud se z touhy nestane cíl, je to jen snění. Opravdu se mi cíl vzdaluje? Vždyť ta cesta je už část cíle.
Zase zkouším pomalý běh. Dloubák číhá pod žebrem. Vím o něm. Jak se pohne, vracím se chůzi. Ještě několik opatrných běhů a jsem na konci trasy.
Dopoledne se cítím docela dobře. Určitě lépe, než kdybych neběžel. Po obědě je z hlavy úl a nohy bolí.

Mám před sebou dvě noci na doléčení a pozítří doufám poběžím zase.

Trasa a čas

Epizoda desátá - nedělní ráno

Pátek byl hodně náročný. Létání sice odpadlo pro poruchu stroje, ale i tak byl den nabitý.
Večer jsme odehráli vystoupení v hospůdce U Bisona. Bubnování mi šlo dobře. Dokonce došlo i na můj zpěv. Musím říct, že subjektivně se mi zpívalo o něco lépe. Tím myslím dýchání. Intonaci a frázování nekomentuji. Posluchači to přežili. Že by první plody z mého úsilí?
Sobotní noc byla krátká. Zabalit všechny ty krámy, odvést do zkušebny, vyložit. Potom ještě do studia pro počítač a foťák. Domů jsem dorazil ve čtvrt na dvě ráno. Princeznu trápí rýma, takže jakmile usnu, pláče, dusí se. Pohladím ji, dám napít, lehnu si, usínám, pláče... Až do rána. Gabi mě střídá a jdu se pokusit spát. Moc to nejde.
V neděli ráno je krásně, noc byla o něco klidnější. Kamarádka se právě připravuje na běh maratonu. Vyměňujeme si povzbudivé esemesky.
Obouvám své Marteny a vyrážím k lesu. Při prvním rozběhu protestuje celé tělo. O některých svalech a kloubech jsem ani nevěděl, že je mám. Další rozběh je snažší. Cesta mi celkem rychle ubíhá. Les voní a slunce svítí. Ptáci samozřejmě řvou, to nemůžu opomenout. Pahorek je výzva, dobrá. Nahoru s rychlým rozběhem a pak se nezabít při seběhnutí. Zvládnuto. Cestou zpátky už ho pokorně obíhám. Myslím na Blanku, právě asi vyběhli. Čeká jí sedmkrát delší trasa. Po dlažbě a afaltu. A to já větší část jen rychle jdu.
V televizi to člověku tak nepřijde. Maraton. Ale najednou to dostává obludné rozměry. Konec už běžím v pohodě a doma mě čeká sprcha a snídaně.

Pozítří poběžím zase.

Trasa a časy

epizoda devátá - Dva v jednom

Stalo se. Stane se to asi každému deníkáři.

V úterý ráno byl příšerný slejvák. A zima. Jeden stupeň Celsia nad nulou. A naše princezna šla poprvé do školky. Běh odkládám.. Dělám to pro radost a pro zdraví. Ne, nechci si uhnat zápal plic a zlomit nohu.
Odvážím Gábi a Viktorku ke školce, dávám princezně pusu a čekám na Gábi:  "vrhla se mezi hračky a ani mi neřekla ahoj." Tak dobrý, zjevně to prožíváme víc než náš potomek.

Z práce se vracím pozdě. Blesková zakázka s dodací lhůtou :"ihned".
Za tmy se mi v mokrém lese běžet nechce.

Takže ráno.
Neprší, ale je zima. 1 nad nulou. Hledám marně čepici. Naštěstí má šusťákovka kapuci. Kanady se osvědčily a zbytek už znáte. Během mé chůze-běhu se nic zvláštního nestalo. S dechem to není nijak horší, ani lepší. Ani mi nepřijde, že je taková zima. Trasa je kratší, abych stihnul odvézt slečnu do školky. Záznam z Kinetiku je správně, ale nesouhlasí čas. Před domem jsem zmačknul STOP. Ale nevím proč čas běžel dál. Nakonec to je jedno. Trasa mi trvala půl hodiny.
Odpoledne mi je v práci taková zima, že to balím a jdu se prohřát do sauny.
Večer ještě poctil Klánovickou Besedu svou návštěvou Laco Deczi. Někdo to umí. Mám takový pocit, že muzikanti to mají stejně jako rybáři. Totiž, jedno staré, myslím, že syrské přísloví,  tvrdí, že čas strávený na rybách se nepočíta do délky života, kterou máme přidělenou. Když vidím, jak Laco září na podiu, jak se směje, jak mu šibalsky svítí v očích, tvrdím, že se do délky života se nepočítá ani čas muzikanta strávený na pódiu. Alespoň u něj určitě ne.  Díky za radost a díky za porci energie a muziky.

Běhání se mi díky dešti posunulo o den. A ke psaní vůbec nedošlo. Jak jsem napsal nahoře. Stane se to asi každému.

Původní plán byl běžet zítra ráno. Ale nakonec je to jinak. Zítra ráno nepoběžím, ale poletím. Pokud zůstane příznivá konstelace, budu mít další šanci udělat pár snímků Prahy z ptačí perspektivy. Taková šance se neodmítá. A večer hrajeme u Bisona, takže jsem si to dneska předběhal.

Krásný podvečer, dvanáct nad nulou. Ale nohy jsou po celém dni už mnohem línější, než bývají ráno. S dechem je to pořád boj. Volím svou oblíbenou trasu " na hranici Prahy a zpět". Celkem to jde, ale před otočkou se probrala k životu kachna. Asi se jí nelíbí, jak s ní házím. Roztahuje křídla a dloube kolem sebe zobákem. Vracím se k chůzi. Snad jí tim uspím a přestane chtít chtít ven. Poučení je jasné. Ráno s čajem a půlkou rohlíku to jde lépe než s thajskou kachnou.
Cestou zpátky už opeřenec dává pokoj. Dovolí mi několik rozběhnutí.

Vsuvka pro romantiky. Podvečerní světlo v lese je krásné. Les voní. Kdyby na konci lesa nebyly Klánovice, ale nějaká šumavská víska, nepřekvapilo by mne to.

Dobrá, strašně by mě to vyděsilo! Ale ten pocit, že jsem někde na prázdninách a večer si sednem s kytarou k táboráku ....
Les není jen nejlepší terapeut a trenér, jak jsem už psal, je to taky šaman a kouzelník.

V sobotu nebo v neděli poběžím zase. A už teď se těším.


středa
čtvrtek

Epizoda osmá - Kanady, kanady

Dnes mě probouzí bubnování deště na parapet. Pohled z okna, nevypadá to zase tak zle. Jen mám pochybnosti o svých botách.  Tohle by se mým veteránkám asi moc nelíbilo. Krátká prohlídka botniku a je jasno. Obouvám "Kanady" od doktora Martense. Poctivá bota, dobře rozšlápnutá, s mokrem a blátem nebude mít problém. Uvidím, co na to řeknou moje nohy.
Prvni chodecká část jde bez problémů. Kotníkům se v teple líbí a nohám těžší boty moc nevadí. Celkově mám jistější pocit. Za rozcestím u hospody se chci rozběhnout. V tom ji spatřím. Leží uprostřed cesty, celá promočena a zelená. Opatrně se k ni sklánim a zvedám ji. Naštěstí je pořád dobře čitelná. Strkám ji do kapsy. Co s ní se rozhodnu, až se vrátím domů. Nakonec jsem ji dal do obálky a poslal obyčejnou poštou. Doporučeně to nemá smysl. Bez občanky doporučený dopis pošta nevydá. A ta občanka je právě v té obálce. Druhá varianta byla odnést ji na nějaký úřad. No, to bych ji taky mohl hodit do kanálu.
Rozbíhám se a kupodivu to ani z težšími botami není problém. Vydržím běžet docela dlouhý úsek. Je to zatím nejdál, kam jsem na první rozběhnutí doběhl. Oproti prvnímu vyběhnutí je to asi dvojnásobek. Pravda, je to jen malý krůček pro atletiku, ale velký krok pro mě. Měl jsem z těch bot strach. Ale jak radí největší z českých velikánů: "když budete honit vlak, také se nepůjdete domů přezout do treter a převléknout do trenýrek s pruhy."
Procházím místem, kde je mezi stromy malá pila. Jsou tu naskládané čerstvě nařezané trámky. Cesta je plná mokrých pilin. Miluju vůni čerstvě nařezaného dřeva. V příštím životě bych chtěl být truhlářem nebo tesařem. Tedy pokud se nenarodím v Betlémě.
Zase střídám chůzi a běh. Blížím se k malému pahorku. Pokaždé, když ho míjím, provokuje mě pokušení přeběhnout přes něj. Dnes pokušení vyhrává. Není to moc velké převýšení. Pět možná šest metrů. Trochu větší velbloudí hrb. S rozběhem ho zdolávám. Probíhám úsekem velkého bahna. Další body pro doktorovy boty. U rozcestníku otáčím. Na zpáteční cestě už nechávám pahorek na pokoji. Mijím pilu a za chvíli jsem na rozcestí u hospody. Zkouším běžet rychlejším tempem. Kupodivu to jde. Trochu krápe ze stromů, ale ze mě přímo leje. Domů se vracím jako Nemyl Zápotek. Protažení a sprcha. Je to zvláštní. Po běhu v kanadách mě bolí nohy míň. Ale jsou unavenější.

Dodatek první. Nemyl Zápotek není můj nápad, ale postava z kabaretu Zlatá kozačka.

Dodatek druhý: Dnešní blog jsem naťukal palci cestou vlakem do studia a zpět. Na nádraží na mě čekaly Gábina a Viktorka. Stala se nám tam menší nehoda v podobě vychlazených Plzní a pečených vepřových žebírek. Cestou domů jsme našli i několik rozkvetlých stromů. Takže první máj se letos opět vydařil.

A pozítří poběžím zase.



Dnešní trasa



Odesláno z iPhone

Epizoda sedmá - Duha nad Slavětískou

Rozcvička, čaj s medem, pulka rohlíku a ven. Teploměr ukazuje jedenáct nad nulou. Před domem zapínám Kinetic.
Hustě prší. Vracím se pro nepromokavou bundu.
Než dojdu k lesu dešť skoro ustává. Nad Slavětínskou, hlavní Klánovická ulice, se klene duha. Proplétá se mezi korunami borovic a mizí za lesem. Panavision, Technicolor, 3D a já nevím co ještě. Ne, takový obraz se koupit nedá.
Dál to jde jako obvykle.  U hospody se poprvé rozbíhám. V prvním běhu bolí nejvíc holení kosti. V druhém lýtka. Pak už bolí všechno.
O dechu se nemá zatím cenu moc rozepisovat. Kde nic není, ani smrt nebere.
Protože je mokro, běžím opět bezpečnou trasou po červené. Přijde mi, že to není tak dlouhé, jako minule.
Mraky se roztrhly. Z ranní mlhy mezi stromy  dělá světlo cukrovou vatu.
U rozcestníku otáčím a vracím se.
Dneska mi to uběhlo docela rychle. Nohy bolí, ale ne jde to. Rovinku u trati běžím skoro celou. Není moc dlouhá, ale i tak mám radost. Ještě skáču přez pár kořenů a jsem zase mezi domy. Je po dešti, vzduch voní. Mám rád Klánovice. Pozítří poběžím zase.

pro velkého bratra

Epizoda šestá - nepatrný pokrok

Klánovice, 7:15, 8°C, zataženo bezvětří.
Provozní kapaliny jako obvykle.
U Hospody U Lesa měním chůzi v běh. Dech se krátí, ale jde to. Daří se mi uběhnout dál, než minule. Volím relativně suchou cestu lesem po červené. Moje běžecké boty nejsou už nejmladší. V podstatě podél tratě do Úval. Skáču přez bažiny a střídám chůzi s během. Jde o to mávnutí motýlích křidel lépe.
Slyšel jsem, že každý člověk má dva doktory : levou a pravou nohu. Moji dva felčaři byli za školou, když se probírala anestezie. Kuchaj mě bez umrtvení.
Škoda, že se nevyznám víc v botanice. Napsal bych vám, co zrovna kvete. Napadá mě, jak by to bylo fajn, běhat dohromady s botanikem, geologem, historikem ekonomem.... takové běžící informační komando. Nejlepší by by tom bylo, že bychom celou dobu mlčeli. Ale ten pocit, že se mohu kdykoliv zeptat odborníka!
U rozcestníku otáčím a běžím stejnou cestou zpátky. Jsem dva a půl kilometru od sprchy a snídaně.
Kromě drobného mrholení se při návratu nic výjmečného neděje.
Vracím se domů. Dnes mě čeká spousta úkolů a starostí, ale hned ten první dopadl dobře. A ty ostatní se už nezdaji tak náročné, jako vypadaly před hodinou.
Pozítří poběžím zase.


P.S. Nevím jestli to bylo tím deštěm, nebo něčím jiným, ale záznam trasy se moc nepovedl. Takže odkaz přikádám, ale platí jen ta část rovně kolem trati. Nakonec, to vlastně vůbec není důležité.

Velmi nepřesný záznam trasy. 

Epizoda pátá - Velikonoce

Dnešní pondělní ráno je jiné. Velikonoční. Nemusíme vstávat. Líné ráno, i slunce se někde schovává. To ovšem neplatí o naší princezně. Od sedmi ráno po nás skáče v posteli a vymýšlí nové a nové hry. Rodiče jsou nejlepší trampolína. Musím dostát své povinnosti. Lovím ze skříně pomlázku a jdu koledovat. Viktorka se přidává se svojí malou pomlázkou. Za křiku, pištění a smíchu obíháme několikrát celý byt a pomlázku si s Gábi předáváme jako štafetový kolík. Myslím, že takhle to prapůvodně muselo být. Radost z konce zimy, radost z toho, že už se může běhat venku. A šlehání jarními proutky jako při saunování. Vajíčko jako symbol nového života.
Je čas vyběhnout. Přiznávám, že se mi vůbec nechce. Nic mě nebolí, necítím se unavený. Mám dobrou náladu, ale nechce se mi jít běhat. Ani trochu. Ale o čem bych dneska psal?
Rozcvička a ven!
Rychlou chůzí k Hospodě U Lesa. První rozběhnutí, Dech mi dochází na stejném místě jako vždy. Tohle potrvá ještě dlouho, než se to zlepší. Tak zase chůze. Dnes volím trasu, o které vím, kam vede. Střídám běh s chůzí, jak mi to plíce dovolí. Skáču přez bažinu. Celkem uspěšne, v botách je sucho. Asi po čtvrthodince mě to začíná bavit. Les je nejlepší terapeut a trenér. Běžím kolem metr vysokého mohutného pařezu. Roste z něho malý smrček. Přijde mi to legrační. Začínám se vracet. Dnes nejvíc protestují holeně a lítka. Ozvalo se i pravé koleno a celá noha tuhne. Vracím se k chůzi. Na rozcestí před Hospodou U Lesa je to zase dobré. Zkusím ještě pomalinky klus a jde to. Jsem rád, že to mám dneska za sebou.
Nakonec pocit, že jsem překonal svou lenost, je k nezaplacení. A na ostaní mám Mastercard.
Pozítří poběžim zase.

dnešní trasa a graf

Epizoda čtvrtá - ztracen v Klánovickém hvozdu

Sobotní ráno, na teploměru krásných deset nad nulou. Modrá obloha bez mráčků. Co víc si přát. Hrnek čaje, lžička medu, houska a ven. Začínám rozcvičkou a rychlou chůzí. Je nádherně. Koruny obrovských borovic proti modrému nebi. Ulice mezi vilami vydlážděná zámkovou dlažbou. Slunce září skrz drobné kvítky a mladé lístky stromků, které lemují cestu k lesu. Jdu galerií křišťálových lustrů. Pravidelně dýchám a poslouchám překřikování ptáků. Jaro na plný pecky. Dokonce ani cirkulárka nechybí.
U hospody, musím se už konečně podívat, jak se vlastně jmenuje, se poprvé rozbíhám. Jde to docela dobře. Nohy se nebrání, prvních pár metru si opravdu užívám. Pak si uvědomím, že jsem teprve na začátku a zvolním tempo. Dál bych mohl opsat předchozí příspěvek. Dochází mi dech, vracím se k rychlé chůzi. Rozběhnutí a zase nucený návrat v chůzi. "Copy and paste, copy and paste, copy and paste".
Minule jsem trochu ztratil přehled kde jsem. Běžim podobnou cestou a kupodivu se stejným výsledkem. Opět nevím, kde jsem. Nevadí, na další křižovatce se otočím a začnu se vracet. Jenže tahle cesta vede najednou z kopce dolů. To mě překvapilo. Zatím jsem měl pocit že se pohybuju po rovině. Přeskakuji potok. A zase do kopce. Jsem na rozcestí asi pěti cest. Všude jsou připíchnuta varování před divočáky. Používejte jen turistické cesty a psy voďte na vodítku. Vybírám nejširší cestu.  Jenže vede k posedu a krmelci. Vzduch rozřízne ostrý nasládlý zápach. To znám, to připomíná prasečák. Čelem vzad, o tohle publikum nestojím.
 Jdu po silnici a míjím rozcestí s lavičkou, odpadky a houpačkou. Ale tudy jsem už šel...  Vidím turistickou značku, zelená je taky dobrá. Slyším, že se blížim k trati, to je dobré znamení. Mám sice v kapse telefon s mapou, ale to by znamenalo zastavit, sundat rukavice a to nechci. Zelená se klikatí mezi stromy, přeskakuji další dva potoky. A jsem u trati. Jenže. Cesta pokračuje skrz viadukt pod tratí. Nedá se nic dělat. Pauza. Koukám do mapy. Jsem už skoro u Úval. Po zelené je to do Klánovic devět kilometrů, po červené tři. Volím kratší variantu, mám toho dost. A doma jsem měl být už před dvaceti minutami.
Mám radost, že vím kudy zpět. A opět se rozbíhám. Jde to nečekaně snadno. Dýchá se mi dobře. Že by to bylo tou pauzou? Užívám si to. Ale bohužel jen chvíli. Pocit, že klidně doběhnu až domů vystřídá ostrá bolest v pravém boku pod žebrem. Nemůžu ani jít. Stojím uprostřed cesty v předklonu, pěst zabořenou do boku, ale nepomáhá to. Zkusím se zase pomalu rozejít. Už je to trochu lepší. Dýchám z hluboka a uvolňuju se. Bolest ustupuje a vracím se k rychlejší chůzi. U pily je další rozcestník, do cíle už zbývá jen jeden a půl kilometru. Mám chuť se zase rozběhnout, ale raději jen jdu. Začátečníkům sluší pokora. Už tak jsem to dneska o čtyřicet minut prodloužil. To je dvakrát víc než minule.
K radosti stačí málo. Vím že jdu správným směrem, tělo je unavené, ale nic nebolí. Doma čeká sprcha a snídaně. A moje žena, která si bude dobírat můj orientační smysl.

Teď je večer. Únavu v nohou sice cítím, ale není to nic hrozného. Ani chůze ze schodů už mi nedělá problémy. Pozítří poběžím zase. Těším se.

dnešní trasa a pár grafů pro grafomily

Epizoda třetí - u konce s dechem

Dnes jsem zase vyběhnul ráno. Měl jsem dost obavy co se bude dít. Od posledního, úterního, běhu jsem měl problém sejít schody nebo udělat dřep. Matně si vzpomínám, že jsem to kdysi dávno už jednou zažil. Ještě před vojnou. Ale to nebylo z běhání....

Začátek byl stejný, čaj se lžičkou medu, půlka housky. Rozcvička a ven. Pět minut rychlé chůze. Vycházi to přesně na rozcestí u hospody. Příště už ani nebudu muset koukat na stopky.
První pokus o rozběhnutí. Nohy kupodivu ani moc neprotestují. Tak to bylo první příjemné překvapení. Ale taky poslední. Po pár desítkách metrů jsem u konce s dechem. Přecházím do rychlé chůze. Další pokus, další vynucený návrat k chůzi.
Napadá mě, jak dlouho dokážu běžet. Začínám v duchu počítat. Deset, patnact, dvacet vteřin, dvacet pět, třicet. Konec, hotovo, šmitec, papiňák píská na píšťalu, plíce se derou krkem ven, a místo nich mi někdo v hrudníku roztáhnul deštník. Něco mě dloube pod pravým žebrem, asi rukojeť toho deštníku. Zase rychlá chůze. To jde. Taky počítam, za jako dlouho se rozeběhnu. Třicet, čtyřicet, padesát, ještě ne. Devadesát, sto, už to jde.
Zabloudil jsem. Ano jsem někde kousek od domova v lese a vůbec nevím kde jsem. Nevadí,ubírám se dál po cestě, někam to povede. Další křižovatka, pomalu bych se měl otočit zpátky, ale nevím vůbec kterým směrem to je. Tudy, nebo tudy? Nechci zastavit. Žlutá značka. Běžím po žluté, někam to povede. Slyším vlak z lévé strany. A je to. Mám správný směr. Za chvíli jsem na kraji lesa. Křižovatka před hospodou. To znamená pět minut od cíle. Nohy unavené, ale koleno nebolí.
Ještě bych měl uvest na pravou míru to slovo běh. Aby vás to nemátlo. Je to asi ten nejpomalejší běh, co jste kdy viděli. Říká se tomu klus nebo vyklusávání?Nebo to ani nemá pojmenování? Nevím. Rychleji to zatím nejde. Není kam spěchat. Cíle mám skromné a stejně jsou v nedohlednu.
Pozítrí. Těším se.

Epizoda druhá - pravá noha vrací úder

... našeho hrdinu jsme opustili rozjařeného nově nabytou zkušeností a s tubou Ibalginu, kterým si ošetřoval koleno....
Koleno mě bolelo ještě v pondělí ráno, ale po dalším ošetření se během dopoledne umoudřilo.

Dnešní "běh" a ty úvozovky tam opravdu patří, vyšel na ráno. Druhá možnost byla po osmé večer. Zatím se mi v šeru po lese běhat nechce. Už takhle zakopávám o kořeny a skáču přez bažiny.  Taky nevím, co se během dne přihodí, takže ráno je jistota.
Se vztáváním nebyl problém. Pohled na teploměr ukazoval krásné čtyři nad nulou. Hodil jsem do sebe pulku housky a trochu čaje s medem, udělal rozcvičku a vyrazil ven. Rukavice byl dobrý nápad.
Po pěti minutách rychlé chůze jsem se pokusil rozběhnout. Kupodivu to celkem šlo. Bandaska ani kádinka se neobjevily. Přeci jen houska a čaj bude lepší základ před běháním než kafe a dort.
Po pár desítkách metrů jsem se zase vratil k rychlé chůzi. Plíce to prostě zatím nezvládnou. Nevadí. Další rozeběhnutí. Celkem dobrý, určitě lepší než v neděli. Bohužel pravá noha měla na celou tuhle kratochvíli jiný názor. Svaly začaly stávkovat. Pokusil jsem se je obalamutit tím, že jsem měnil výšku zvedání kolen a úhel došlápnutí. Také jsem se jim snažil vnuknou myšlenku, že to není běh, ale jen takové protahování. Trochu to pomohlo, ale jen na chvilku. Dobrá, chůze a zase další pokus.
Zhruba v polovině vede část mé trasy po asfaltce. A ještě kolem zrovna projelo auto. Dobré připomenutí pokladu, jakým ten les je. Na jehličí jsem se uplně těšil a zase se pokusil rozběhnout.
Nebudu se opakovat. Ještě pár rozběhů jsem zkusil, noha se bránila. Nezhoršovalo se to, ale ani nezlepšovalo. Takže zatím je to spíš chodecký než běžecký deník.
O tom že les je ráno úžasný nemá smysl psát. Prostě je.
Doma na mě čekala snídaně a milé přivítání. Viktorka ještě spala. Napadlo mě, jak to bude fajn, až jednou vyběhneme spolu. Než doroste, určitě zvládnu běžet těch třicet minut v kuse. Zatím je trochu problém sejít ze schodů. Ale to se do odpoledne srovná. Pozítří vyběhnu zase.

Vyběhnul jsem

Nezamrzlo peklo, ani jsem se nevsadil. Prostě jsem při návratu z nedělní rodinné procházky do cukrárny zeptal své ženy: "nevadilo by, kdybych šel teď běhat?" Myslím, že je to jediný člověk na světě, kterého to nepřekvapilo, neudivilo a dokonce se ani nesmála. Už mě zná. Zná mě hodně dobře. Jediné co by jí opravdu překvapilo, by bylo, kdybych v tom pokračoval a vytrval. Ještě víc to překvapí mě. Budu to pozorovat.
Důvodů, proč jsem se rozhodnul běžet je víc. Nakonec, znáte to. Všude se o tom píše, jak je to úžasné.
Tak jo, chci na tom být lépe s dechem, když hrajeme v hospodě a mám něco zazpívat. Teď už mám od třetí sloky problém. Chci se zbavit "tatínkova velkého bříška" a taky chci být méně nabručený. To by pro začátek stačilo.
Na posedávání v kavárně teď moc času není. Ale jak se změnily technologie, víc času jsem u monitoru a klávesnice než v terénu nebo alespoň na nohu u stativu. A už rok bydlíme v prvním patře místo třetího bez výtahu. Takže klasika, autem nebo vlakem do práce a na židli. Večer stejně domů a zase na židli a další práce večer. Občasné procházky do místní výborné cukrárny to nezachrání.

Vyběhnul jsem. Vyzbrojen radami, co jsem rychle našel na webu, jsem se přiměřeně oblékl a obul. Pak jsem chvíli prováděl něco, o čem jsem se domníval, že by to mohla být rozcvička. Vyšel jsem před dům. Nastavil nějakou GPS aplikaci. Snad to zapsalo mou trasu. Hlavně tam začly běžet stopky. Víc jsem od toho ani nečekal. Dle rady zkušených jsem začal rychlou chuzí. To nebyl celkem problém. Za pět minut jsem byl v lese. Klánovice miluju. Rozběhl jsem se. Lehce. Chvíli se nic moc nedělo. Pak se z mého těla stala bandaska. Napůl nečím naplněná. Za další chvíli se z bandasky stala kádinka s nějakým ošklivým chemickým experimentem. Pak mi došel dech. Vrátil jsem se k rychlé chůzi. Když se z kádinky stala zase bandaska, pokusil jsem se zase rozběhnout. Kupodivu se to nezhoršilo. Ale dech vydržel sotva na pár desítek metrů. Tak zase rychlá chůze. Ještě párkrát jsem se pokusil rozběhnout, ale byly to takové jalové pokusy: " aspoň k tomuhle stromu". Ke konci, limit byl alespoň půl hodiny, jsem se zase rozběhl. S dechem to šlo, ale nohám se to už vůbec nelíbilo. "Aspoň k tomuhle domu!" Po čtyřiceti minutách jsem byl zpátky před naším domem. Nohy měly asi dvojnásobný objem, takový jsem měl pocit. S dechem to bylo tak na remízu. Kysliková maska nebyla potřeba. Ještě jsem doma zkusil dělat něco, co jsem si myslel, že by mohl být strečing, nebo jak se tomu říká.
Teď tu sedím, pravé kloleno je ošetřeno ibalginem. Ale jinak to není tak zlé. Trochu podobné pocitům po sauně. Ale ta je zatím o hodně příjemnější.
Pozítří zase poběžím. Uvidím, co se stane.

Proč o tom píšu? Protože se znám. Na začátku nadšení, euforie. Ale pak je spousta dobrých důvodu, proč dneska nejít. Lenost je neuvěřiteně kreativní. Teď už mám svědky. Teď už je o důvod víc běžet ještě jednou. Takže pozítří.