Prvni chodecká část jde bez problémů. Kotníkům se v teple líbí a nohám těžší boty moc nevadí. Celkově mám jistější pocit. Za rozcestím u hospody se chci rozběhnout. V tom ji spatřím. Leží uprostřed cesty, celá promočena a zelená. Opatrně se k ni sklánim a zvedám ji. Naštěstí je pořád dobře čitelná. Strkám ji do kapsy. Co s ní se rozhodnu, až se vrátím domů. Nakonec jsem ji dal do obálky a poslal obyčejnou poštou. Doporučeně to nemá smysl. Bez občanky doporučený dopis pošta nevydá. A ta občanka je právě v té obálce. Druhá varianta byla odnést ji na nějaký úřad. No, to bych ji taky mohl hodit do kanálu.
Rozbíhám se a kupodivu to ani z težšími botami není problém. Vydržím běžet docela dlouhý úsek. Je to zatím nejdál, kam jsem na první rozběhnutí doběhl. Oproti prvnímu vyběhnutí je to asi dvojnásobek. Pravda, je to jen malý krůček pro atletiku, ale velký krok pro mě. Měl jsem z těch bot strach. Ale jak radí největší z českých velikánů: "když budete honit vlak, také se nepůjdete domů přezout do treter a převléknout do trenýrek s pruhy."
Procházím místem, kde je mezi stromy malá pila. Jsou tu naskládané čerstvě nařezané trámky. Cesta je plná mokrých pilin. Miluju vůni čerstvě nařezaného dřeva. V příštím životě bych chtěl být truhlářem nebo tesařem. Tedy pokud se nenarodím v Betlémě.
Zase střídám chůzi a běh. Blížím se k malému pahorku. Pokaždé, když ho míjím, provokuje mě pokušení přeběhnout přes něj. Dnes pokušení vyhrává. Není to moc velké převýšení. Pět možná šest metrů. Trochu větší velbloudí hrb. S rozběhem ho zdolávám. Probíhám úsekem velkého bahna. Další body pro doktorovy boty. U rozcestníku otáčím. Na zpáteční cestě už nechávám pahorek na pokoji. Mijím pilu a za chvíli jsem na rozcestí u hospody. Zkouším běžet rychlejším tempem. Kupodivu to jde. Trochu krápe ze stromů, ale ze mě přímo leje. Domů se vracím jako Nemyl Zápotek. Protažení a sprcha. Je to zvláštní. Po běhu v kanadách mě bolí nohy míň. Ale jsou unavenější.
Dodatek první. Nemyl Zápotek není můj nápad, ale postava z kabaretu Zlatá kozačka.
Dodatek druhý: Dnešní blog jsem naťukal palci cestou vlakem do studia a zpět. Na nádraží na mě čekaly Gábina a Viktorka. Stala se nám tam menší nehoda v podobě vychlazených Plzní a pečených vepřových žebírek. Cestou domů jsme našli i několik rozkvetlých stromů. Takže první máj se letos opět vydařil.
A pozítří poběžím zase.
Dnešní trasa
Odesláno z iPhone
Žádné komentáře:
Okomentovat