Epizoda čtrnáctá - co týden dal a vzal

Minulý týden jsem doháněl, co jsem díky rýmě a následkům samoléčby promeškal. Den není nafukovací a tak jsem obětoval psaní blogu. S běháním jsem začal v sobotu. Moc se mi sice nechtělo, ale jak jsem zaslechl ten vnitřní hlásek : " můžeš běžet zítra,  nic se nestane" ,bylo jasné, že musím popadnout boty a běžet. Začal jsem kratší trasou a během týdne postupně přidával. Vynechal jsem akorat pátek, když byl slejvák. Respektive, posunul jsem to o den. Čtrnáct dnů s rýmou stačilo, dalších čtrnáct už děkuji, nechci.

 

Mám pocit, že se to stále trochu zlepšuje. Snažím se běhat pomaleji, ale delší úseky. Pokud tomu grafu z Kineticu rozumím správně, tak se to daří. 

Další důkaz blahodárného vlivu běhání na tělo i duši se udál při pondělním běhu. Když jsem si před domem vyndaval z kapes rukavice, koukám, obě jsou pravé. Před měsícem by určitě byly obě levé! 

Několikrát jsem tu zmínil své boty. Většina pravých běžců by je na nohy nikdy neobula. A je pravda, že nejsou nejlehčí. Ale do lesního bahna jsou nejlepší. Doma je stačí otřít hadrem, natřít voskem a přeleštit. Za minutu hotovo. A co v nich běhám, mě koleno ani kosti nebolí. Takže tím definitivně vyhráli nad sportovními NIke. 

Zítra ráno v nich poběžím zase.