Stalo se. Stane se to asi každému deníkáři.
V úterý ráno byl příšerný slejvák. A zima. Jeden stupeň Celsia nad nulou. A naše princezna šla poprvé do školky. Běh odkládám.. Dělám to pro radost a pro zdraví. Ne, nechci si uhnat zápal plic a zlomit nohu.
Odvážím Gábi a Viktorku ke školce, dávám princezně pusu a čekám na Gábi: "vrhla se mezi hračky a ani mi neřekla ahoj." Tak dobrý, zjevně to prožíváme víc než náš potomek.
Z práce se vracím pozdě. Blesková zakázka s dodací lhůtou :"ihned".
Za tmy se mi v mokrém lese běžet nechce.
Takže ráno.
Neprší, ale je zima. 1 nad nulou. Hledám marně čepici. Naštěstí má šusťákovka kapuci. Kanady se osvědčily a zbytek už znáte. Během mé chůze-běhu se nic zvláštního nestalo. S dechem to není nijak horší, ani lepší. Ani mi nepřijde, že je taková zima. Trasa je kratší, abych stihnul odvézt slečnu do školky. Záznam z Kinetiku je správně, ale nesouhlasí čas. Před domem jsem zmačknul STOP. Ale nevím proč čas běžel dál. Nakonec to je jedno. Trasa mi trvala půl hodiny.
Odpoledne mi je v práci taková zima, že to balím a jdu se prohřát do sauny.
Večer ještě poctil Klánovickou Besedu svou návštěvou Laco Deczi. Někdo to umí. Mám takový pocit, že muzikanti to mají stejně jako rybáři. Totiž, jedno staré, myslím, že syrské přísloví, tvrdí, že čas strávený na rybách se nepočíta do délky života, kterou máme přidělenou. Když vidím, jak Laco září na podiu, jak se směje, jak mu šibalsky svítí v očích, tvrdím, že se do délky života se nepočítá ani čas muzikanta strávený na pódiu. Alespoň u něj určitě ne. Díky za radost a díky za porci energie a muziky.
Běhání se mi díky dešti posunulo o den. A ke psaní vůbec nedošlo. Jak jsem napsal nahoře. Stane se to asi každému.
Původní plán byl běžet zítra ráno. Ale nakonec je to jinak. Zítra ráno nepoběžím, ale poletím. Pokud zůstane příznivá konstelace, budu mít další šanci udělat pár snímků Prahy z ptačí perspektivy. Taková šance se neodmítá. A večer hrajeme u Bisona, takže jsem si to dneska předběhal.
Krásný podvečer, dvanáct nad nulou. Ale nohy jsou po celém dni už mnohem línější, než bývají ráno. S dechem je to pořád boj. Volím svou oblíbenou trasu " na hranici Prahy a zpět". Celkem to jde, ale před otočkou se probrala k životu kachna. Asi se jí nelíbí, jak s ní házím. Roztahuje křídla a dloube kolem sebe zobákem. Vracím se k chůzi. Snad jí tim uspím a přestane chtít chtít ven. Poučení je jasné. Ráno s čajem a půlkou rohlíku to jde lépe než s thajskou kachnou.
Cestou zpátky už opeřenec dává pokoj. Dovolí mi několik rozběhnutí.
Vsuvka pro romantiky. Podvečerní světlo v lese je krásné. Les voní. Kdyby na konci lesa nebyly Klánovice, ale nějaká šumavská víska, nepřekvapilo by mne to.
Dobrá, strašně by mě to vyděsilo! Ale ten pocit, že jsem někde na prázdninách a večer si sednem s kytarou k táboráku ....
Les není jen nejlepší terapeut a trenér, jak jsem už psal, je to taky šaman a kouzelník.
V sobotu nebo v neděli poběžím zase. A už teď se těším.
středa
čtvrtek
Žádné komentáře:
Okomentovat