Dnes jsem zase vyběhnul ráno. Měl jsem dost obavy co se bude dít. Od posledního, úterního, běhu jsem měl problém sejít schody nebo udělat dřep. Matně si vzpomínám, že jsem to kdysi dávno už jednou zažil. Ještě před vojnou. Ale to nebylo z běhání....
Začátek byl stejný, čaj se lžičkou medu, půlka housky. Rozcvička a ven. Pět minut rychlé chůze. Vycházi to přesně na rozcestí u hospody. Příště už ani nebudu muset koukat na stopky.
První pokus o rozběhnutí. Nohy kupodivu ani moc neprotestují. Tak to bylo první příjemné překvapení. Ale taky poslední. Po pár desítkách metrů jsem u konce s dechem. Přecházím do rychlé chůze. Další pokus, další vynucený návrat k chůzi.
Napadá mě, jak dlouho dokážu běžet. Začínám v duchu počítat. Deset, patnact, dvacet vteřin, dvacet pět, třicet. Konec, hotovo, šmitec, papiňák píská na píšťalu, plíce se derou krkem ven, a místo nich mi někdo v hrudníku roztáhnul deštník. Něco mě dloube pod pravým žebrem, asi rukojeť toho deštníku. Zase rychlá chůze. To jde. Taky počítam, za jako dlouho se rozeběhnu. Třicet, čtyřicet, padesát, ještě ne. Devadesát, sto, už to jde.
Zabloudil jsem. Ano jsem někde kousek od domova v lese a vůbec nevím kde jsem. Nevadí,ubírám se dál po cestě, někam to povede. Další křižovatka, pomalu bych se měl otočit zpátky, ale nevím vůbec kterým směrem to je. Tudy, nebo tudy? Nechci zastavit. Žlutá značka. Běžím po žluté, někam to povede. Slyším vlak z lévé strany. A je to. Mám správný směr. Za chvíli jsem na kraji lesa. Křižovatka před hospodou. To znamená pět minut od cíle. Nohy unavené, ale koleno nebolí.
Ještě bych měl uvest na pravou míru to slovo běh. Aby vás to nemátlo. Je to asi ten nejpomalejší běh, co jste kdy viděli. Říká se tomu klus nebo vyklusávání?Nebo to ani nemá pojmenování? Nevím. Rychleji to zatím nejde. Není kam spěchat. Cíle mám skromné a stejně jsou v nedohlednu.
Pozítrí. Těším se.
Žádné komentáře:
Okomentovat