Úterý, Viktorka nás budí po páté. Vstávám, utěším ji. Rychle usne. Vařím si čaj. Pokouším se rozhýbat.
Běžet nebo neběžet? Rýmička si přeskočila i na mě. Dusím se, smrkám, ale nakonec se obouvám a jdu. Co mě nezabije, to mě posílí.
Rozběhnutí celkem jde, daří se mi i dýchat nosem. Chvíli. Chůze.
Stanovuji hygienické pravidlo. Levá rukavice je kapesník, pravá ručník na čelo. Škodolibé zklamu. Nespletl jsem se.
Pahorek je opět výzva, kterou přijímám. Mám radost, že běžím i s tou rýmičkou. Ještě před měsícem bych spekuloval, zda s ní nezůstat v teple pod peřinou. Dneska s ní vyběhnu! Pravda, odpoledne a večer mi to vrátí. Ale protiúder heřmánkouvou párou ji zatlačil do kouta. A dusím ji Pinosolem a Calvadosem. Víc jak dva dny to nemůže vydržet.
Otočka, pohled na Kinetic. Nejlepší mezičas, co se mi povedl. Dobrá. Už jsem se taky chytil. Měřím si čas, porovnávám. Chci se zlepšit. Asi je to normální. Baví mě to.
Přez "Velké Bláto" běžim a skáču v pohodě. Skoro euforie. Pýcha předchází pád.
Ostrý dloubák pod pravým žebrem. Zpomaluji, musím skoro zastavit. Snažím se pomalu dýchat, ale nejde mi to. Po pár metrech je to už snesitelné. Pokorně jdu, běh nepokouším.
Cíl se mi zase vzdaluje. Co je cíl? Je to touha vyslovená nahlas? Dokud se z touhy nestane cíl, je to jen snění. Opravdu se mi cíl vzdaluje? Vždyť ta cesta je už část cíle.
Zase zkouším pomalý běh. Dloubák číhá pod žebrem. Vím o něm. Jak se pohne, vracím se chůzi. Ještě několik opatrných běhů a jsem na konci trasy.
Dopoledne se cítím docela dobře. Určitě lépe, než kdybych neběžel. Po obědě je z hlavy úl a nohy bolí.
Mám před sebou dvě noci na doléčení a pozítří doufám poběžím zase.
Trasa a čas
Žádné komentáře:
Okomentovat