Dnešní pondělní ráno je jiné. Velikonoční. Nemusíme vstávat. Líné ráno, i slunce se někde schovává. To ovšem neplatí o naší princezně. Od sedmi ráno po nás skáče v posteli a vymýšlí nové a nové hry. Rodiče jsou nejlepší trampolína. Musím dostát své povinnosti. Lovím ze skříně pomlázku a jdu koledovat. Viktorka se přidává se svojí malou pomlázkou. Za křiku, pištění a smíchu obíháme několikrát celý byt a pomlázku si s Gábi předáváme jako štafetový kolík. Myslím, že takhle to prapůvodně muselo být. Radost z konce zimy, radost z toho, že už se může běhat venku. A šlehání jarními proutky jako při saunování. Vajíčko jako symbol nového života.
Je čas vyběhnout. Přiznávám, že se mi vůbec nechce. Nic mě nebolí, necítím se unavený. Mám dobrou náladu, ale nechce se mi jít běhat. Ani trochu. Ale o čem bych dneska psal?
Rozcvička a ven!
Rychlou chůzí k Hospodě U Lesa. První rozběhnutí, Dech mi dochází na stejném místě jako vždy. Tohle potrvá ještě dlouho, než se to zlepší. Tak zase chůze. Dnes volím trasu, o které vím, kam vede. Střídám běh s chůzí, jak mi to plíce dovolí. Skáču přez bažinu. Celkem uspěšne, v botách je sucho. Asi po čtvrthodince mě to začíná bavit. Les je nejlepší terapeut a trenér. Běžím kolem metr vysokého mohutného pařezu. Roste z něho malý smrček. Přijde mi to legrační. Začínám se vracet. Dnes nejvíc protestují holeně a lítka. Ozvalo se i pravé koleno a celá noha tuhne. Vracím se k chůzi. Na rozcestí před Hospodou U Lesa je to zase dobré. Zkusím ještě pomalinky klus a jde to. Jsem rád, že to mám dneska za sebou.
Nakonec pocit, že jsem překonal svou lenost, je k nezaplacení. A na ostaní mám Mastercard.
Pozítří poběžim zase.
dnešní trasa a graf
Žádné komentáře:
Okomentovat