Vyběhnul jsem

Nezamrzlo peklo, ani jsem se nevsadil. Prostě jsem při návratu z nedělní rodinné procházky do cukrárny zeptal své ženy: "nevadilo by, kdybych šel teď běhat?" Myslím, že je to jediný člověk na světě, kterého to nepřekvapilo, neudivilo a dokonce se ani nesmála. Už mě zná. Zná mě hodně dobře. Jediné co by jí opravdu překvapilo, by bylo, kdybych v tom pokračoval a vytrval. Ještě víc to překvapí mě. Budu to pozorovat.
Důvodů, proč jsem se rozhodnul běžet je víc. Nakonec, znáte to. Všude se o tom píše, jak je to úžasné.
Tak jo, chci na tom být lépe s dechem, když hrajeme v hospodě a mám něco zazpívat. Teď už mám od třetí sloky problém. Chci se zbavit "tatínkova velkého bříška" a taky chci být méně nabručený. To by pro začátek stačilo.
Na posedávání v kavárně teď moc času není. Ale jak se změnily technologie, víc času jsem u monitoru a klávesnice než v terénu nebo alespoň na nohu u stativu. A už rok bydlíme v prvním patře místo třetího bez výtahu. Takže klasika, autem nebo vlakem do práce a na židli. Večer stejně domů a zase na židli a další práce večer. Občasné procházky do místní výborné cukrárny to nezachrání.

Vyběhnul jsem. Vyzbrojen radami, co jsem rychle našel na webu, jsem se přiměřeně oblékl a obul. Pak jsem chvíli prováděl něco, o čem jsem se domníval, že by to mohla být rozcvička. Vyšel jsem před dům. Nastavil nějakou GPS aplikaci. Snad to zapsalo mou trasu. Hlavně tam začly běžet stopky. Víc jsem od toho ani nečekal. Dle rady zkušených jsem začal rychlou chuzí. To nebyl celkem problém. Za pět minut jsem byl v lese. Klánovice miluju. Rozběhl jsem se. Lehce. Chvíli se nic moc nedělo. Pak se z mého těla stala bandaska. Napůl nečím naplněná. Za další chvíli se z bandasky stala kádinka s nějakým ošklivým chemickým experimentem. Pak mi došel dech. Vrátil jsem se k rychlé chůzi. Když se z kádinky stala zase bandaska, pokusil jsem se zase rozběhnout. Kupodivu se to nezhoršilo. Ale dech vydržel sotva na pár desítek metrů. Tak zase rychlá chůze. Ještě párkrát jsem se pokusil rozběhnout, ale byly to takové jalové pokusy: " aspoň k tomuhle stromu". Ke konci, limit byl alespoň půl hodiny, jsem se zase rozběhl. S dechem to šlo, ale nohám se to už vůbec nelíbilo. "Aspoň k tomuhle domu!" Po čtyřiceti minutách jsem byl zpátky před naším domem. Nohy měly asi dvojnásobný objem, takový jsem měl pocit. S dechem to bylo tak na remízu. Kysliková maska nebyla potřeba. Ještě jsem doma zkusil dělat něco, co jsem si myslel, že by mohl být strečing, nebo jak se tomu říká.
Teď tu sedím, pravé kloleno je ošetřeno ibalginem. Ale jinak to není tak zlé. Trochu podobné pocitům po sauně. Ale ta je zatím o hodně příjemnější.
Pozítří zase poběžím. Uvidím, co se stane.

Proč o tom píšu? Protože se znám. Na začátku nadšení, euforie. Ale pak je spousta dobrých důvodu, proč dneska nejít. Lenost je neuvěřiteně kreativní. Teď už mám svědky. Teď už je o důvod víc běžet ještě jednou. Takže pozítří.