Sobotní ráno, na teploměru krásných deset nad nulou. Modrá obloha bez mráčků. Co víc si přát. Hrnek čaje, lžička medu, houska a ven. Začínám rozcvičkou a rychlou chůzí. Je nádherně. Koruny obrovských borovic proti modrému nebi. Ulice mezi vilami vydlážděná zámkovou dlažbou. Slunce září skrz drobné kvítky a mladé lístky stromků, které lemují cestu k lesu. Jdu galerií křišťálových lustrů. Pravidelně dýchám a poslouchám překřikování ptáků. Jaro na plný pecky. Dokonce ani cirkulárka nechybí.
U hospody, musím se už konečně podívat, jak se vlastně jmenuje, se poprvé rozbíhám. Jde to docela dobře. Nohy se nebrání, prvních pár metru si opravdu užívám. Pak si uvědomím, že jsem teprve na začátku a zvolním tempo. Dál bych mohl opsat předchozí příspěvek. Dochází mi dech, vracím se k rychlé chůzi. Rozběhnutí a zase nucený návrat v chůzi. "Copy and paste, copy and paste, copy and paste".
Minule jsem trochu ztratil přehled kde jsem. Běžim podobnou cestou a kupodivu se stejným výsledkem. Opět nevím, kde jsem. Nevadí, na další křižovatce se otočím a začnu se vracet. Jenže tahle cesta vede najednou z kopce dolů. To mě překvapilo. Zatím jsem měl pocit že se pohybuju po rovině. Přeskakuji potok. A zase do kopce. Jsem na rozcestí asi pěti cest. Všude jsou připíchnuta varování před divočáky. Používejte jen turistické cesty a psy voďte na vodítku. Vybírám nejširší cestu. Jenže vede k posedu a krmelci. Vzduch rozřízne ostrý nasládlý zápach. To znám, to připomíná prasečák. Čelem vzad, o tohle publikum nestojím.
Jdu po silnici a míjím rozcestí s lavičkou, odpadky a houpačkou. Ale tudy jsem už šel... Vidím turistickou značku, zelená je taky dobrá. Slyším, že se blížim k trati, to je dobré znamení. Mám sice v kapse telefon s mapou, ale to by znamenalo zastavit, sundat rukavice a to nechci. Zelená se klikatí mezi stromy, přeskakuji další dva potoky. A jsem u trati. Jenže. Cesta pokračuje skrz viadukt pod tratí. Nedá se nic dělat. Pauza. Koukám do mapy. Jsem už skoro u Úval. Po zelené je to do Klánovic devět kilometrů, po červené tři. Volím kratší variantu, mám toho dost. A doma jsem měl být už před dvaceti minutami.
Mám radost, že vím kudy zpět. A opět se rozbíhám. Jde to nečekaně snadno. Dýchá se mi dobře. Že by to bylo tou pauzou? Užívám si to. Ale bohužel jen chvíli. Pocit, že klidně doběhnu až domů vystřídá ostrá bolest v pravém boku pod žebrem. Nemůžu ani jít. Stojím uprostřed cesty v předklonu, pěst zabořenou do boku, ale nepomáhá to. Zkusím se zase pomalu rozejít. Už je to trochu lepší. Dýchám z hluboka a uvolňuju se. Bolest ustupuje a vracím se k rychlejší chůzi. U pily je další rozcestník, do cíle už zbývá jen jeden a půl kilometru. Mám chuť se zase rozběhnout, ale raději jen jdu. Začátečníkům sluší pokora. Už tak jsem to dneska o čtyřicet minut prodloužil. To je dvakrát víc než minule.
K radosti stačí málo. Vím že jdu správným směrem, tělo je unavené, ale nic nebolí. Doma čeká sprcha a snídaně. A moje žena, která si bude dobírat můj orientační smysl.
Teď je večer. Únavu v nohou sice cítím, ale není to nic hrozného. Ani chůze ze schodů už mi nedělá problémy. Pozítří poběžím zase. Těším se.
dnešní trasa a pár grafů pro grafomily
Žádné komentáře:
Okomentovat