Epizoda čtrnáctá - co týden dal a vzal

Minulý týden jsem doháněl, co jsem díky rýmě a následkům samoléčby promeškal. Den není nafukovací a tak jsem obětoval psaní blogu. S běháním jsem začal v sobotu. Moc se mi sice nechtělo, ale jak jsem zaslechl ten vnitřní hlásek : " můžeš běžet zítra,  nic se nestane" ,bylo jasné, že musím popadnout boty a běžet. Začal jsem kratší trasou a během týdne postupně přidával. Vynechal jsem akorat pátek, když byl slejvák. Respektive, posunul jsem to o den. Čtrnáct dnů s rýmou stačilo, dalších čtrnáct už děkuji, nechci.

 

Mám pocit, že se to stále trochu zlepšuje. Snažím se běhat pomaleji, ale delší úseky. Pokud tomu grafu z Kineticu rozumím správně, tak se to daří. 

Další důkaz blahodárného vlivu běhání na tělo i duši se udál při pondělním běhu. Když jsem si před domem vyndaval z kapes rukavice, koukám, obě jsou pravé. Před měsícem by určitě byly obě levé! 

Několikrát jsem tu zmínil své boty. Většina pravých běžců by je na nohy nikdy neobula. A je pravda, že nejsou nejlehčí. Ale do lesního bahna jsou nejlepší. Doma je stačí otřít hadrem, natřít voskem a přeleštit. Za minutu hotovo. A co v nich běhám, mě koleno ani kosti nebolí. Takže tím definitivně vyhráli nad sportovními NIke. 

Zítra ráno v nich poběžím zase.

Epizoda třináctá - náhradní program

Pondělní ráno. Nos a pusa sice trochu splaskla, ale pořád vypadám jako kdybych potkal Arťuchina.
S rýmou a kašlem to taky není moc lepší. Ale sluníčko za oknem láká a tělo se potřebuje pohnout.
Obouvám Marteny a na krk věším Nikona.
Zvu vás na procházku po lese, kde běhám:

Epizoda dvanáctá - slepá ulička

Dvě noci na vyléčení rýmy nestačí. A ještě se k rýmě přidal kašel. Ráno mi není moc dobře. Stejně nedokážu myšlenku na běh zavrhnout. Rozum se sice brání, ale nějaký neznámý hlas mi našeptává: "to zvládneš, alespoň se vypotíš a bude ti líp!" "Dobrá, tak po rozcvičce se rozhodnu!" Vím, že to není dobrý nápad. Pozoruji, jak se oblékám do běhacího oblečení, obouvám Martreny a vychazím před dům. Jako by mne ovládla nějaká síla, kterou jsem doposud neznal.

Chůze jde bez problémů, běh volím nejpomalejší možný. Pocity mám smíšené. Nohy unavené. Po pár set metrech je mi jasné, že musím zkrátit trasu. U pahorku otáčim a vracím se. Zpáteční úsek už moc neběžím, jen když je mi chladno, abych udržel teplotu. Nakonec to nebylo tak strašné, ale otočku jsem měl udělat dřív.

Dnes už vím, že běh jako léčebná metoda rýmy je slepá ulička. Následující den jsem si to ještě dále zkomplikoval kombinací Pinosolu a Borozanu. Nějak se spolu setkali a následek je, že mám oteklý celý horní ret a nos, že by i Cyrano zbledl závistí. Pokorně se vracím ke konzervativním metodám léčby.
Čaj, med, pocení pod peřinou.

Tentokrát mě běh naštěstí nezabil, ale o posílení se taky mluvit nedá. Sobotní běh pokorně vypouštím. Zítra už by mohlo být lépe, ale dokud nebude vše doléčeno, žadný běh neplánuju.

Až se uzdravím, poběžím zase. Už se těším.

trasa

Epizoda jedenáctá - dloubák

Úterý, Viktorka nás budí po páté. Vstávám, utěším ji. Rychle usne. Vařím si čaj. Pokouším se rozhýbat.
Běžet nebo neběžet? Rýmička si přeskočila i na mě. Dusím se, smrkám, ale nakonec se obouvám a jdu. Co mě nezabije, to mě posílí.
Rozběhnutí celkem jde, daří se mi i dýchat nosem. Chvíli. Chůze.
Stanovuji hygienické pravidlo. Levá rukavice je kapesník, pravá ručník na čelo. Škodolibé zklamu. Nespletl jsem se.
Pahorek je opět výzva, kterou přijímám. Mám radost, že běžím i s tou rýmičkou. Ještě před měsícem bych spekuloval, zda s ní nezůstat v teple pod peřinou. Dneska s ní vyběhnu! Pravda, odpoledne a večer mi to vrátí. Ale protiúder heřmánkouvou párou ji zatlačil do kouta. A dusím ji Pinosolem a Calvadosem. Víc jak dva dny to nemůže vydržet.
Otočka, pohled na Kinetic. Nejlepší mezičas, co se mi povedl. Dobrá. Už jsem se taky chytil. Měřím si čas, porovnávám. Chci se zlepšit. Asi je to normální. Baví mě to.
Přez "Velké Bláto" běžim a skáču v pohodě. Skoro euforie. Pýcha předchází pád.
Ostrý dloubák pod pravým žebrem. Zpomaluji, musím skoro zastavit. Snažím se pomalu dýchat, ale nejde mi to. Po pár metrech je to už snesitelné. Pokorně jdu, běh nepokouším.
Cíl se mi zase vzdaluje. Co je cíl? Je to touha vyslovená nahlas? Dokud se z touhy nestane cíl, je to jen snění. Opravdu se mi cíl vzdaluje? Vždyť ta cesta je už část cíle.
Zase zkouším pomalý běh. Dloubák číhá pod žebrem. Vím o něm. Jak se pohne, vracím se chůzi. Ještě několik opatrných běhů a jsem na konci trasy.
Dopoledne se cítím docela dobře. Určitě lépe, než kdybych neběžel. Po obědě je z hlavy úl a nohy bolí.

Mám před sebou dvě noci na doléčení a pozítří doufám poběžím zase.

Trasa a čas

Epizoda desátá - nedělní ráno

Pátek byl hodně náročný. Létání sice odpadlo pro poruchu stroje, ale i tak byl den nabitý.
Večer jsme odehráli vystoupení v hospůdce U Bisona. Bubnování mi šlo dobře. Dokonce došlo i na můj zpěv. Musím říct, že subjektivně se mi zpívalo o něco lépe. Tím myslím dýchání. Intonaci a frázování nekomentuji. Posluchači to přežili. Že by první plody z mého úsilí?
Sobotní noc byla krátká. Zabalit všechny ty krámy, odvést do zkušebny, vyložit. Potom ještě do studia pro počítač a foťák. Domů jsem dorazil ve čtvrt na dvě ráno. Princeznu trápí rýma, takže jakmile usnu, pláče, dusí se. Pohladím ji, dám napít, lehnu si, usínám, pláče... Až do rána. Gabi mě střídá a jdu se pokusit spát. Moc to nejde.
V neděli ráno je krásně, noc byla o něco klidnější. Kamarádka se právě připravuje na běh maratonu. Vyměňujeme si povzbudivé esemesky.
Obouvám své Marteny a vyrážím k lesu. Při prvním rozběhu protestuje celé tělo. O některých svalech a kloubech jsem ani nevěděl, že je mám. Další rozběh je snažší. Cesta mi celkem rychle ubíhá. Les voní a slunce svítí. Ptáci samozřejmě řvou, to nemůžu opomenout. Pahorek je výzva, dobrá. Nahoru s rychlým rozběhem a pak se nezabít při seběhnutí. Zvládnuto. Cestou zpátky už ho pokorně obíhám. Myslím na Blanku, právě asi vyběhli. Čeká jí sedmkrát delší trasa. Po dlažbě a afaltu. A to já větší část jen rychle jdu.
V televizi to člověku tak nepřijde. Maraton. Ale najednou to dostává obludné rozměry. Konec už běžím v pohodě a doma mě čeká sprcha a snídaně.

Pozítří poběžím zase.

Trasa a časy

epizoda devátá - Dva v jednom

Stalo se. Stane se to asi každému deníkáři.

V úterý ráno byl příšerný slejvák. A zima. Jeden stupeň Celsia nad nulou. A naše princezna šla poprvé do školky. Běh odkládám.. Dělám to pro radost a pro zdraví. Ne, nechci si uhnat zápal plic a zlomit nohu.
Odvážím Gábi a Viktorku ke školce, dávám princezně pusu a čekám na Gábi:  "vrhla se mezi hračky a ani mi neřekla ahoj." Tak dobrý, zjevně to prožíváme víc než náš potomek.

Z práce se vracím pozdě. Blesková zakázka s dodací lhůtou :"ihned".
Za tmy se mi v mokrém lese běžet nechce.

Takže ráno.
Neprší, ale je zima. 1 nad nulou. Hledám marně čepici. Naštěstí má šusťákovka kapuci. Kanady se osvědčily a zbytek už znáte. Během mé chůze-běhu se nic zvláštního nestalo. S dechem to není nijak horší, ani lepší. Ani mi nepřijde, že je taková zima. Trasa je kratší, abych stihnul odvézt slečnu do školky. Záznam z Kinetiku je správně, ale nesouhlasí čas. Před domem jsem zmačknul STOP. Ale nevím proč čas běžel dál. Nakonec to je jedno. Trasa mi trvala půl hodiny.
Odpoledne mi je v práci taková zima, že to balím a jdu se prohřát do sauny.
Večer ještě poctil Klánovickou Besedu svou návštěvou Laco Deczi. Někdo to umí. Mám takový pocit, že muzikanti to mají stejně jako rybáři. Totiž, jedno staré, myslím, že syrské přísloví,  tvrdí, že čas strávený na rybách se nepočíta do délky života, kterou máme přidělenou. Když vidím, jak Laco září na podiu, jak se směje, jak mu šibalsky svítí v očích, tvrdím, že se do délky života se nepočítá ani čas muzikanta strávený na pódiu. Alespoň u něj určitě ne.  Díky za radost a díky za porci energie a muziky.

Běhání se mi díky dešti posunulo o den. A ke psaní vůbec nedošlo. Jak jsem napsal nahoře. Stane se to asi každému.

Původní plán byl běžet zítra ráno. Ale nakonec je to jinak. Zítra ráno nepoběžím, ale poletím. Pokud zůstane příznivá konstelace, budu mít další šanci udělat pár snímků Prahy z ptačí perspektivy. Taková šance se neodmítá. A večer hrajeme u Bisona, takže jsem si to dneska předběhal.

Krásný podvečer, dvanáct nad nulou. Ale nohy jsou po celém dni už mnohem línější, než bývají ráno. S dechem je to pořád boj. Volím svou oblíbenou trasu " na hranici Prahy a zpět". Celkem to jde, ale před otočkou se probrala k životu kachna. Asi se jí nelíbí, jak s ní házím. Roztahuje křídla a dloube kolem sebe zobákem. Vracím se k chůzi. Snad jí tim uspím a přestane chtít chtít ven. Poučení je jasné. Ráno s čajem a půlkou rohlíku to jde lépe než s thajskou kachnou.
Cestou zpátky už opeřenec dává pokoj. Dovolí mi několik rozběhnutí.

Vsuvka pro romantiky. Podvečerní světlo v lese je krásné. Les voní. Kdyby na konci lesa nebyly Klánovice, ale nějaká šumavská víska, nepřekvapilo by mne to.

Dobrá, strašně by mě to vyděsilo! Ale ten pocit, že jsem někde na prázdninách a večer si sednem s kytarou k táboráku ....
Les není jen nejlepší terapeut a trenér, jak jsem už psal, je to taky šaman a kouzelník.

V sobotu nebo v neděli poběžím zase. A už teď se těším.


středa
čtvrtek

Epizoda osmá - Kanady, kanady

Dnes mě probouzí bubnování deště na parapet. Pohled z okna, nevypadá to zase tak zle. Jen mám pochybnosti o svých botách.  Tohle by se mým veteránkám asi moc nelíbilo. Krátká prohlídka botniku a je jasno. Obouvám "Kanady" od doktora Martense. Poctivá bota, dobře rozšlápnutá, s mokrem a blátem nebude mít problém. Uvidím, co na to řeknou moje nohy.
Prvni chodecká část jde bez problémů. Kotníkům se v teple líbí a nohám těžší boty moc nevadí. Celkově mám jistější pocit. Za rozcestím u hospody se chci rozběhnout. V tom ji spatřím. Leží uprostřed cesty, celá promočena a zelená. Opatrně se k ni sklánim a zvedám ji. Naštěstí je pořád dobře čitelná. Strkám ji do kapsy. Co s ní se rozhodnu, až se vrátím domů. Nakonec jsem ji dal do obálky a poslal obyčejnou poštou. Doporučeně to nemá smysl. Bez občanky doporučený dopis pošta nevydá. A ta občanka je právě v té obálce. Druhá varianta byla odnést ji na nějaký úřad. No, to bych ji taky mohl hodit do kanálu.
Rozbíhám se a kupodivu to ani z težšími botami není problém. Vydržím běžet docela dlouhý úsek. Je to zatím nejdál, kam jsem na první rozběhnutí doběhl. Oproti prvnímu vyběhnutí je to asi dvojnásobek. Pravda, je to jen malý krůček pro atletiku, ale velký krok pro mě. Měl jsem z těch bot strach. Ale jak radí největší z českých velikánů: "když budete honit vlak, také se nepůjdete domů přezout do treter a převléknout do trenýrek s pruhy."
Procházím místem, kde je mezi stromy malá pila. Jsou tu naskládané čerstvě nařezané trámky. Cesta je plná mokrých pilin. Miluju vůni čerstvě nařezaného dřeva. V příštím životě bych chtěl být truhlářem nebo tesařem. Tedy pokud se nenarodím v Betlémě.
Zase střídám chůzi a běh. Blížím se k malému pahorku. Pokaždé, když ho míjím, provokuje mě pokušení přeběhnout přes něj. Dnes pokušení vyhrává. Není to moc velké převýšení. Pět možná šest metrů. Trochu větší velbloudí hrb. S rozběhem ho zdolávám. Probíhám úsekem velkého bahna. Další body pro doktorovy boty. U rozcestníku otáčím. Na zpáteční cestě už nechávám pahorek na pokoji. Mijím pilu a za chvíli jsem na rozcestí u hospody. Zkouším běžet rychlejším tempem. Kupodivu to jde. Trochu krápe ze stromů, ale ze mě přímo leje. Domů se vracím jako Nemyl Zápotek. Protažení a sprcha. Je to zvláštní. Po běhu v kanadách mě bolí nohy míň. Ale jsou unavenější.

Dodatek první. Nemyl Zápotek není můj nápad, ale postava z kabaretu Zlatá kozačka.

Dodatek druhý: Dnešní blog jsem naťukal palci cestou vlakem do studia a zpět. Na nádraží na mě čekaly Gábina a Viktorka. Stala se nám tam menší nehoda v podobě vychlazených Plzní a pečených vepřových žebírek. Cestou domů jsme našli i několik rozkvetlých stromů. Takže první máj se letos opět vydařil.

A pozítří poběžím zase.



Dnešní trasa



Odesláno z iPhone