Epizoda sedmá - Duha nad Slavětískou

Rozcvička, čaj s medem, pulka rohlíku a ven. Teploměr ukazuje jedenáct nad nulou. Před domem zapínám Kinetic.
Hustě prší. Vracím se pro nepromokavou bundu.
Než dojdu k lesu dešť skoro ustává. Nad Slavětínskou, hlavní Klánovická ulice, se klene duha. Proplétá se mezi korunami borovic a mizí za lesem. Panavision, Technicolor, 3D a já nevím co ještě. Ne, takový obraz se koupit nedá.
Dál to jde jako obvykle.  U hospody se poprvé rozbíhám. V prvním běhu bolí nejvíc holení kosti. V druhém lýtka. Pak už bolí všechno.
O dechu se nemá zatím cenu moc rozepisovat. Kde nic není, ani smrt nebere.
Protože je mokro, běžím opět bezpečnou trasou po červené. Přijde mi, že to není tak dlouhé, jako minule.
Mraky se roztrhly. Z ranní mlhy mezi stromy  dělá světlo cukrovou vatu.
U rozcestníku otáčím a vracím se.
Dneska mi to uběhlo docela rychle. Nohy bolí, ale ne jde to. Rovinku u trati běžím skoro celou. Není moc dlouhá, ale i tak mám radost. Ještě skáču přez pár kořenů a jsem zase mezi domy. Je po dešti, vzduch voní. Mám rád Klánovice. Pozítří poběžím zase.

pro velkého bratra

Epizoda šestá - nepatrný pokrok

Klánovice, 7:15, 8°C, zataženo bezvětří.
Provozní kapaliny jako obvykle.
U Hospody U Lesa měním chůzi v běh. Dech se krátí, ale jde to. Daří se mi uběhnout dál, než minule. Volím relativně suchou cestu lesem po červené. Moje běžecké boty nejsou už nejmladší. V podstatě podél tratě do Úval. Skáču přez bažiny a střídám chůzi s během. Jde o to mávnutí motýlích křidel lépe.
Slyšel jsem, že každý člověk má dva doktory : levou a pravou nohu. Moji dva felčaři byli za školou, když se probírala anestezie. Kuchaj mě bez umrtvení.
Škoda, že se nevyznám víc v botanice. Napsal bych vám, co zrovna kvete. Napadá mě, jak by to bylo fajn, běhat dohromady s botanikem, geologem, historikem ekonomem.... takové běžící informační komando. Nejlepší by by tom bylo, že bychom celou dobu mlčeli. Ale ten pocit, že se mohu kdykoliv zeptat odborníka!
U rozcestníku otáčím a běžím stejnou cestou zpátky. Jsem dva a půl kilometru od sprchy a snídaně.
Kromě drobného mrholení se při návratu nic výjmečného neděje.
Vracím se domů. Dnes mě čeká spousta úkolů a starostí, ale hned ten první dopadl dobře. A ty ostatní se už nezdaji tak náročné, jako vypadaly před hodinou.
Pozítří poběžím zase.


P.S. Nevím jestli to bylo tím deštěm, nebo něčím jiným, ale záznam trasy se moc nepovedl. Takže odkaz přikádám, ale platí jen ta část rovně kolem trati. Nakonec, to vlastně vůbec není důležité.

Velmi nepřesný záznam trasy. 

Epizoda pátá - Velikonoce

Dnešní pondělní ráno je jiné. Velikonoční. Nemusíme vstávat. Líné ráno, i slunce se někde schovává. To ovšem neplatí o naší princezně. Od sedmi ráno po nás skáče v posteli a vymýšlí nové a nové hry. Rodiče jsou nejlepší trampolína. Musím dostát své povinnosti. Lovím ze skříně pomlázku a jdu koledovat. Viktorka se přidává se svojí malou pomlázkou. Za křiku, pištění a smíchu obíháme několikrát celý byt a pomlázku si s Gábi předáváme jako štafetový kolík. Myslím, že takhle to prapůvodně muselo být. Radost z konce zimy, radost z toho, že už se může běhat venku. A šlehání jarními proutky jako při saunování. Vajíčko jako symbol nového života.
Je čas vyběhnout. Přiznávám, že se mi vůbec nechce. Nic mě nebolí, necítím se unavený. Mám dobrou náladu, ale nechce se mi jít běhat. Ani trochu. Ale o čem bych dneska psal?
Rozcvička a ven!
Rychlou chůzí k Hospodě U Lesa. První rozběhnutí, Dech mi dochází na stejném místě jako vždy. Tohle potrvá ještě dlouho, než se to zlepší. Tak zase chůze. Dnes volím trasu, o které vím, kam vede. Střídám běh s chůzí, jak mi to plíce dovolí. Skáču přez bažinu. Celkem uspěšne, v botách je sucho. Asi po čtvrthodince mě to začíná bavit. Les je nejlepší terapeut a trenér. Běžím kolem metr vysokého mohutného pařezu. Roste z něho malý smrček. Přijde mi to legrační. Začínám se vracet. Dnes nejvíc protestují holeně a lítka. Ozvalo se i pravé koleno a celá noha tuhne. Vracím se k chůzi. Na rozcestí před Hospodou U Lesa je to zase dobré. Zkusím ještě pomalinky klus a jde to. Jsem rád, že to mám dneska za sebou.
Nakonec pocit, že jsem překonal svou lenost, je k nezaplacení. A na ostaní mám Mastercard.
Pozítří poběžim zase.

dnešní trasa a graf

Epizoda čtvrtá - ztracen v Klánovickém hvozdu

Sobotní ráno, na teploměru krásných deset nad nulou. Modrá obloha bez mráčků. Co víc si přát. Hrnek čaje, lžička medu, houska a ven. Začínám rozcvičkou a rychlou chůzí. Je nádherně. Koruny obrovských borovic proti modrému nebi. Ulice mezi vilami vydlážděná zámkovou dlažbou. Slunce září skrz drobné kvítky a mladé lístky stromků, které lemují cestu k lesu. Jdu galerií křišťálových lustrů. Pravidelně dýchám a poslouchám překřikování ptáků. Jaro na plný pecky. Dokonce ani cirkulárka nechybí.
U hospody, musím se už konečně podívat, jak se vlastně jmenuje, se poprvé rozbíhám. Jde to docela dobře. Nohy se nebrání, prvních pár metru si opravdu užívám. Pak si uvědomím, že jsem teprve na začátku a zvolním tempo. Dál bych mohl opsat předchozí příspěvek. Dochází mi dech, vracím se k rychlé chůzi. Rozběhnutí a zase nucený návrat v chůzi. "Copy and paste, copy and paste, copy and paste".
Minule jsem trochu ztratil přehled kde jsem. Běžim podobnou cestou a kupodivu se stejným výsledkem. Opět nevím, kde jsem. Nevadí, na další křižovatce se otočím a začnu se vracet. Jenže tahle cesta vede najednou z kopce dolů. To mě překvapilo. Zatím jsem měl pocit že se pohybuju po rovině. Přeskakuji potok. A zase do kopce. Jsem na rozcestí asi pěti cest. Všude jsou připíchnuta varování před divočáky. Používejte jen turistické cesty a psy voďte na vodítku. Vybírám nejširší cestu.  Jenže vede k posedu a krmelci. Vzduch rozřízne ostrý nasládlý zápach. To znám, to připomíná prasečák. Čelem vzad, o tohle publikum nestojím.
 Jdu po silnici a míjím rozcestí s lavičkou, odpadky a houpačkou. Ale tudy jsem už šel...  Vidím turistickou značku, zelená je taky dobrá. Slyším, že se blížim k trati, to je dobré znamení. Mám sice v kapse telefon s mapou, ale to by znamenalo zastavit, sundat rukavice a to nechci. Zelená se klikatí mezi stromy, přeskakuji další dva potoky. A jsem u trati. Jenže. Cesta pokračuje skrz viadukt pod tratí. Nedá se nic dělat. Pauza. Koukám do mapy. Jsem už skoro u Úval. Po zelené je to do Klánovic devět kilometrů, po červené tři. Volím kratší variantu, mám toho dost. A doma jsem měl být už před dvaceti minutami.
Mám radost, že vím kudy zpět. A opět se rozbíhám. Jde to nečekaně snadno. Dýchá se mi dobře. Že by to bylo tou pauzou? Užívám si to. Ale bohužel jen chvíli. Pocit, že klidně doběhnu až domů vystřídá ostrá bolest v pravém boku pod žebrem. Nemůžu ani jít. Stojím uprostřed cesty v předklonu, pěst zabořenou do boku, ale nepomáhá to. Zkusím se zase pomalu rozejít. Už je to trochu lepší. Dýchám z hluboka a uvolňuju se. Bolest ustupuje a vracím se k rychlejší chůzi. U pily je další rozcestník, do cíle už zbývá jen jeden a půl kilometru. Mám chuť se zase rozběhnout, ale raději jen jdu. Začátečníkům sluší pokora. Už tak jsem to dneska o čtyřicet minut prodloužil. To je dvakrát víc než minule.
K radosti stačí málo. Vím že jdu správným směrem, tělo je unavené, ale nic nebolí. Doma čeká sprcha a snídaně. A moje žena, která si bude dobírat můj orientační smysl.

Teď je večer. Únavu v nohou sice cítím, ale není to nic hrozného. Ani chůze ze schodů už mi nedělá problémy. Pozítří poběžím zase. Těším se.

dnešní trasa a pár grafů pro grafomily

Epizoda třetí - u konce s dechem

Dnes jsem zase vyběhnul ráno. Měl jsem dost obavy co se bude dít. Od posledního, úterního, běhu jsem měl problém sejít schody nebo udělat dřep. Matně si vzpomínám, že jsem to kdysi dávno už jednou zažil. Ještě před vojnou. Ale to nebylo z běhání....

Začátek byl stejný, čaj se lžičkou medu, půlka housky. Rozcvička a ven. Pět minut rychlé chůze. Vycházi to přesně na rozcestí u hospody. Příště už ani nebudu muset koukat na stopky.
První pokus o rozběhnutí. Nohy kupodivu ani moc neprotestují. Tak to bylo první příjemné překvapení. Ale taky poslední. Po pár desítkách metrů jsem u konce s dechem. Přecházím do rychlé chůze. Další pokus, další vynucený návrat k chůzi.
Napadá mě, jak dlouho dokážu běžet. Začínám v duchu počítat. Deset, patnact, dvacet vteřin, dvacet pět, třicet. Konec, hotovo, šmitec, papiňák píská na píšťalu, plíce se derou krkem ven, a místo nich mi někdo v hrudníku roztáhnul deštník. Něco mě dloube pod pravým žebrem, asi rukojeť toho deštníku. Zase rychlá chůze. To jde. Taky počítam, za jako dlouho se rozeběhnu. Třicet, čtyřicet, padesát, ještě ne. Devadesát, sto, už to jde.
Zabloudil jsem. Ano jsem někde kousek od domova v lese a vůbec nevím kde jsem. Nevadí,ubírám se dál po cestě, někam to povede. Další křižovatka, pomalu bych se měl otočit zpátky, ale nevím vůbec kterým směrem to je. Tudy, nebo tudy? Nechci zastavit. Žlutá značka. Běžím po žluté, někam to povede. Slyším vlak z lévé strany. A je to. Mám správný směr. Za chvíli jsem na kraji lesa. Křižovatka před hospodou. To znamená pět minut od cíle. Nohy unavené, ale koleno nebolí.
Ještě bych měl uvest na pravou míru to slovo běh. Aby vás to nemátlo. Je to asi ten nejpomalejší běh, co jste kdy viděli. Říká se tomu klus nebo vyklusávání?Nebo to ani nemá pojmenování? Nevím. Rychleji to zatím nejde. Není kam spěchat. Cíle mám skromné a stejně jsou v nedohlednu.
Pozítrí. Těším se.

Epizoda druhá - pravá noha vrací úder

... našeho hrdinu jsme opustili rozjařeného nově nabytou zkušeností a s tubou Ibalginu, kterým si ošetřoval koleno....
Koleno mě bolelo ještě v pondělí ráno, ale po dalším ošetření se během dopoledne umoudřilo.

Dnešní "běh" a ty úvozovky tam opravdu patří, vyšel na ráno. Druhá možnost byla po osmé večer. Zatím se mi v šeru po lese běhat nechce. Už takhle zakopávám o kořeny a skáču přez bažiny.  Taky nevím, co se během dne přihodí, takže ráno je jistota.
Se vztáváním nebyl problém. Pohled na teploměr ukazoval krásné čtyři nad nulou. Hodil jsem do sebe pulku housky a trochu čaje s medem, udělal rozcvičku a vyrazil ven. Rukavice byl dobrý nápad.
Po pěti minutách rychlé chůze jsem se pokusil rozběhnout. Kupodivu to celkem šlo. Bandaska ani kádinka se neobjevily. Přeci jen houska a čaj bude lepší základ před běháním než kafe a dort.
Po pár desítkách metrů jsem se zase vratil k rychlé chůzi. Plíce to prostě zatím nezvládnou. Nevadí. Další rozeběhnutí. Celkem dobrý, určitě lepší než v neděli. Bohužel pravá noha měla na celou tuhle kratochvíli jiný názor. Svaly začaly stávkovat. Pokusil jsem se je obalamutit tím, že jsem měnil výšku zvedání kolen a úhel došlápnutí. Také jsem se jim snažil vnuknou myšlenku, že to není běh, ale jen takové protahování. Trochu to pomohlo, ale jen na chvilku. Dobrá, chůze a zase další pokus.
Zhruba v polovině vede část mé trasy po asfaltce. A ještě kolem zrovna projelo auto. Dobré připomenutí pokladu, jakým ten les je. Na jehličí jsem se uplně těšil a zase se pokusil rozběhnout.
Nebudu se opakovat. Ještě pár rozběhů jsem zkusil, noha se bránila. Nezhoršovalo se to, ale ani nezlepšovalo. Takže zatím je to spíš chodecký než běžecký deník.
O tom že les je ráno úžasný nemá smysl psát. Prostě je.
Doma na mě čekala snídaně a milé přivítání. Viktorka ještě spala. Napadlo mě, jak to bude fajn, až jednou vyběhneme spolu. Než doroste, určitě zvládnu běžet těch třicet minut v kuse. Zatím je trochu problém sejít ze schodů. Ale to se do odpoledne srovná. Pozítří vyběhnu zase.

Vyběhnul jsem

Nezamrzlo peklo, ani jsem se nevsadil. Prostě jsem při návratu z nedělní rodinné procházky do cukrárny zeptal své ženy: "nevadilo by, kdybych šel teď běhat?" Myslím, že je to jediný člověk na světě, kterého to nepřekvapilo, neudivilo a dokonce se ani nesmála. Už mě zná. Zná mě hodně dobře. Jediné co by jí opravdu překvapilo, by bylo, kdybych v tom pokračoval a vytrval. Ještě víc to překvapí mě. Budu to pozorovat.
Důvodů, proč jsem se rozhodnul běžet je víc. Nakonec, znáte to. Všude se o tom píše, jak je to úžasné.
Tak jo, chci na tom být lépe s dechem, když hrajeme v hospodě a mám něco zazpívat. Teď už mám od třetí sloky problém. Chci se zbavit "tatínkova velkého bříška" a taky chci být méně nabručený. To by pro začátek stačilo.
Na posedávání v kavárně teď moc času není. Ale jak se změnily technologie, víc času jsem u monitoru a klávesnice než v terénu nebo alespoň na nohu u stativu. A už rok bydlíme v prvním patře místo třetího bez výtahu. Takže klasika, autem nebo vlakem do práce a na židli. Večer stejně domů a zase na židli a další práce večer. Občasné procházky do místní výborné cukrárny to nezachrání.

Vyběhnul jsem. Vyzbrojen radami, co jsem rychle našel na webu, jsem se přiměřeně oblékl a obul. Pak jsem chvíli prováděl něco, o čem jsem se domníval, že by to mohla být rozcvička. Vyšel jsem před dům. Nastavil nějakou GPS aplikaci. Snad to zapsalo mou trasu. Hlavně tam začly běžet stopky. Víc jsem od toho ani nečekal. Dle rady zkušených jsem začal rychlou chuzí. To nebyl celkem problém. Za pět minut jsem byl v lese. Klánovice miluju. Rozběhl jsem se. Lehce. Chvíli se nic moc nedělo. Pak se z mého těla stala bandaska. Napůl nečím naplněná. Za další chvíli se z bandasky stala kádinka s nějakým ošklivým chemickým experimentem. Pak mi došel dech. Vrátil jsem se k rychlé chůzi. Když se z kádinky stala zase bandaska, pokusil jsem se zase rozběhnout. Kupodivu se to nezhoršilo. Ale dech vydržel sotva na pár desítek metrů. Tak zase rychlá chůze. Ještě párkrát jsem se pokusil rozběhnout, ale byly to takové jalové pokusy: " aspoň k tomuhle stromu". Ke konci, limit byl alespoň půl hodiny, jsem se zase rozběhl. S dechem to šlo, ale nohám se to už vůbec nelíbilo. "Aspoň k tomuhle domu!" Po čtyřiceti minutách jsem byl zpátky před naším domem. Nohy měly asi dvojnásobný objem, takový jsem měl pocit. S dechem to bylo tak na remízu. Kysliková maska nebyla potřeba. Ještě jsem doma zkusil dělat něco, co jsem si myslel, že by mohl být strečing, nebo jak se tomu říká.
Teď tu sedím, pravé kloleno je ošetřeno ibalginem. Ale jinak to není tak zlé. Trochu podobné pocitům po sauně. Ale ta je zatím o hodně příjemnější.
Pozítří zase poběžím. Uvidím, co se stane.

Proč o tom píšu? Protože se znám. Na začátku nadšení, euforie. Ale pak je spousta dobrých důvodu, proč dneska nejít. Lenost je neuvěřiteně kreativní. Teď už mám svědky. Teď už je o důvod víc běžet ještě jednou. Takže pozítří.