Loňských "sedmnáct zastavení jara" zdánlivě končí tím, že si hrdina koupí nové boty. Vyděšen jejich zářící čistotou je ukládá do vitrínky a raději přestává běhat a psát.
Vše bylo trochu jinak. Již po několika týdnech boty dostaly ten správný lesně bahení nádech.
S běháním jsem pokračoval pravidelně dál, ale na psaní už čas nebyl.
V srpnu skončila mé ženě mateřská. Nepíšu dovolená, dovolená vypadá úplně jinak. Své fotografické studio jsem přestěhoval z Karlína do Jinonic, pod křídla větší agentury. S tím přišel nový denní režim a méně možností k pravidelnému běhání. To jsem nechal hlavně na víkendy.
Pravidelně jsem uběhl 4 kilometry v jednom kuse. Občas jsem zkusil i víc a většinou to šlo. Nakonec jsem uběhl bez sebezničení 7 kilometrů. To je zatím můj osobní rekord.
S podzimem se věci zkomplikovaly. Viktorka byla každou chvíli doma s rýmou a já jsem ji pravidelně dostával taky. Pár pokusu vyběhnout, pauza na vyléčení, pokus a zase rýma. Pak mě ještě začaly bolet kolena. Smutná bilance: počasí, zdraví, nedostatek času a bylo po běhání.
Jenže s běháním je to podobné jako s muzikou, jak jednou začnete, už vás nepustí. Alespoň mě to začalo strašně chybět. Čas, kdy jsem nemohl ven jsem alespoň využil ke kolagenové kůře.
Jak zmizel sníh, boty na nohy a ven. Zatím je to takové oťukávání, na svém 4 kilometrovém okruhu musím několikrát přejít do chůze. Podruhé to bylo lepší, potřetí zase o trochu. Není kam spěchat, možná se mi letos povede uběhnout "desítku". A když ne, tak se to povede příští rok.
V každém případě už najisto vím, že poběžím ještě jednou.
Žádné komentáře:
Okomentovat